Neděle Sexagesimae – neděle 60 dnů před Velikonocemi. Současně 10 dnů před Popeleční středou. Latinský název je použit jako zvýraznění důležitosti toho termínu. Jsme dva měsíce před zázrakem a postní období za dveřmi. O způsobu prožívání půstu se z tohoto místa hovoří snad každoročně. Připomenu pouze dva výroky, které kdysi zazněly při diskusi na biblické hodině o způsobech půstu. „Člověk nemůže sníst víc než 6 jablek denně,“ a „Jím všechnu zeleninu, která zůstane v praseti.“ Skepse, která ony výroky provázela, vyjadřovala – „prostě držet půst“, to nejde, a tak potvrzovala naše pojetí. Nejde totiž o to vzdávat se jídla, měnit své stravovací návyky na následujících 60 dnů. Náš půst je půst od spěchu, stresu, horečného konání, zkratkovitých řešení. Půst je období, kdy máme dostatek času na hlubokou úvahu o naší vlastní víře, našem Pánu, naší naději a beznaději a dalších aspektech, které prožíváme z laskavé přízně Ducha svatého.

Základem dnešní společné úvahy je text z 11. Kapitoly Janova evangelia, kde je od verše 20. Do verše 27. zaznamenáno slovo od slova: … Amen.

Budeme se držet faktu, že Ježíšovy výroky jsou podobenství. Co může znamenat podobenství smrti bratra Marty? Co znamená umřít? Není to tak, že my všichni denně umíráme tíhou hříchů? A proto chodíme sem, do chrámu, abychom přijali odpouštění a milost a byli znovu a znovu vzkříšeni k životu? K životu podle Desatera? Tedy k tomu pravému životu, který z nás vytváří Boží děti již zde v časnosti?  Co se mohlo Lazarovi přihodit? Byla to loupež, vražda? O jaké selhání proti Desateru mohlo jít? 4 dny beznadějného pokání, lítosti, úzkostí. I tak může vypadat smrt hříšníka. 4 dny čekání na ortel.  V hrobu lidství a hrobu nadějí.

Stejně jako Marta i my slyšíme, že Ježíš přichází. Ale ne! Nejsme v Bethanii, nevyhlížíme z okna a nečekáme na Ježíšovo procesí. Nečekáme, až půjde kolem a budeme s ním moci promluvit jako Marta. Ježíš totiž nepřichází. Ježíš je zde, všudypřítomný jako neproměněná, nesmíšená, nerozdělená a neodtržená součást Trojjediného Boha. My sami musíme chtít, aby s námi mluvil. Aby usedl naproti nám a v tichosti mu předkládat naše uvažování, chyby, pochyby, radosti, strasti a čekat na jeho odpověď. Pochopitelně ho také pustit ke slovu.

Denně jsme konfrontováni s několika desítkami požadavků. Děti velmi asertivně chtějí koupit tuhle a támhletu věc, v domácnosti se musí zařídit za prvé, za druhé za třetí až za desáté. A to musí,  znamená, že to musím nejenom vykonat, ale i promyslet, zvažovat souvislosti.  A co teprve naši vrtošiví nadřízení. Kolik pokynů, přání, příkazů vysloví!

S naším svrchovaným Pánem to je mnohem jednodušší. Jeho požadavky jsou zformulovány jasně v deseti větách. Jsou neměnné a nejsou ani vyslovované.  Kdosi je vepsal do knih, které později církev kanonizovala. A od té doby platí a jsou měřítkem kristovství. Nebude žádná porada, která by řekla, ode dnes to bude jinak. Nemůže vzniknout žádný ústavní zákon, který by stanovil změnu. Tak jednoduché to je. A prosté zároveň. Není třeba v těch záležitostech hledat vysokou theologii. Ti, kdo mají Bibli 500, tedy tu s Menším katechismem a vyznáními, může denně vnímat Desatero Božích přikázání s Lutherovým výkladem. Požadavkem na lidské jednání je, aby pocházelo z Desatera. A současně musíme uznat, že to co z Desatera není, je řízeno ďáblem. Ježíš ubezpečuje Martu: „Já jsem to vzkříšení, já jsem ten život.“ Není třeba čekat na druhý příchod. Již teď nastává vzkříšení, již teď žijeme život věčný, jestliže věříme, že Kristus je vzkříšení a život věčný. Kdo nám dal víc? Existuje nějaká komodita, která je cennější? Nebo – najdeme na burze milost?

Podobně konkrétně můžeme uvažovat i o dalších aspektech. Například naději a beznaději. I církev i sbor má své kuloárové prostředí a pohybovat se v něm je obohacující, alespoň pro mne. Jednou jsem bratru faráři Vokounovi předestřel své beznaděje a tázal se ho, jak přijal své jmenování profesorem. Jeho odpověď byla dvouvětá: „A co po něm zbude! Několik vět na wikipedii.“ Beznaděj se ve zlomku vteřiny stala nadějí. Neb všechno zde má svůj čas. Čas svého začátku a čas svého konce.

Vrátím k loňskému jubilejnímu roku. Luther před svou smrtí zaznamenal onu archetypální větu: „Jsme žebráci.“ Zatímco on se k ní dobral ve svém pozemském závěru, my jí máme k dispozici mnohem dříve v našich životech. Můžeme s ní průběžně pracovat. Brát ji například za základ našeho osobního pokání. Jsem žebrák.

A takoví byli lidé v citovaném evangelijním příběhu. Mrtvý Lazar, Marie, která ani nevylezla a Marta, jež si dodala odvahy vyjít. Všichni byli žebráci. Stejně jako my jsme teď. Připusťme to.  Jsme ochotni vylézt? Neskrýváme sebe sama před milostí, spasením, před vírou vůbec?

Lazarův příběh končí šťastně. Po Martě se s Ježíšem setká i bázlivější Marie. Společně dojdou k Lazarovu hrobu. Ježíš překoná i poslední zakolísání – Marie totiž varuje Ježíše, že odvalit kámen z hrobu bude znamenat vidět Lazarovo tělo v rozkladu. Přeloženo z podobenství to znamená – naše srdce jsou v rozkladu. Ježíš se nezaleká ani rozkladu Lazarovy tělesné schránky a samozřejmě ani rozkladu našich srdcí. A my přitom zahníváme v hříchu déle než čtyři dny.

Tudy se mohou ubírat naše myšlenky. Vylézt a s radostí odstraňovat nánosy rozkladného působení hříchu v našich srdcích. Snažit se o to. Svět usiluje o nalezení jakéhosi nového modus vivendi. Dělíme epochy na dobu před výbuchy v New Yorku a po nich. Hledáme dělící čáry v epochách před válkou a po válce, před Churchillem anebo po něm. Ale není to zbytečné? Náš modus vivendi je znám. Není dne, abychom na si ho nepřipomenuli, nečetli o něm nebo nemluvili. Následujících 60 dní nás může připravit na to, abychom v tomto chápání zdejšího světa ujistili především sami sebe a byli schopni přijmout dar výsostného bohatství Božího hodu velikonočního.

Ordinem et harmonia in Trinitate. Řád a harmonie ve Svaté Trojici, nechť se rozhojní v každém z nás. Amen.

Neděle Sexagesimae – neděle 60 dnů před Velikonocemi. Současně 10 dnů před Popeleční středou. Latinský název je použit jako zvýraznění důležitosti toho termínu. Jsme dva měsíce před zázrakem a postní období za dveřmi. O způsobu prožívání půstu se z tohoto místa hovoří snad každoročně. Připomenu pouze dva výroky, které kdysi zazněly při diskusi na biblické hodině o způsobech půstu. „Člověk nemůže sníst víc než 6 jablek denně,“ a „Jím všechnu zeleninu, která zůstane v praseti.“ Skepse, která ony výroky provázela, vyjadřovala – „prostě držet půst“, to nejde, a tak potvrzovala naše pojetí. Nejde totiž o to vzdávat se jídla, měnit své stravovací návyky na následujících 60 dnů. Náš půst je půst od spěchu, stresu, horečného konání, zkratkovitých řešení. Půst je období, kdy máme dostatek času na hlubokou úvahu o naší vlastní víře, našem Pánu, naší naději a beznaději a dalších aspektech, které prožíváme z laskavé přízně Ducha svatého.

Základem dnešní společné úvahy je text z 11. Kapitoly Janova evangelia, kde je od verše 20. Do verše 27. zaznamenáno slovo od slova: … Amen.

Budeme se držet faktu, že Ježíšovy výroky jsou podobenství. Co může znamenat podobenství smrti bratra Marty? Co znamená umřít? Není to tak, že my všichni denně umíráme tíhou hříchů? A proto chodíme sem, do chrámu, abychom přijali odpouštění a milost a byli znovu a znovu vzkříšeni k životu? K životu podle Desatera? Tedy k tomu pravému životu, který z nás vytváří Boží děti již zde v časnosti?  Co se mohlo Lazarovi přihodit? Byla to loupež, vražda? O jaké selhání proti Desateru mohlo jít? 4 dny beznadějného pokání, lítosti, úzkostí. I tak může vypadat smrt hříšníka. 4 dny čekání na ortel.  V hrobu lidství a hrobu nadějí.

Stejně jako Marta i my slyšíme, že Ježíš přichází. Ale ne! Nejsme v Bethanii, nevyhlížíme z okna a nečekáme na Ježíšovo procesí. Nečekáme, až půjde kolem a budeme s ním moci promluvit jako Marta. Ježíš totiž nepřichází. Ježíš je zde, všudypřítomný jako neproměněná, nesmíšená, nerozdělená a neodtržená součást Trojjediného Boha. My sami musíme chtít, aby s námi mluvil. Aby usedl naproti nám a v tichosti mu předkládat naše uvažování, chyby, pochyby, radosti, strasti a čekat na jeho odpověď. Pochopitelně ho také pustit ke slovu.

Denně jsme konfrontováni s několika desítkami požadavků. Děti velmi asertivně chtějí koupit tuhle a támhletu věc, v domácnosti se musí zařídit za prvé, za druhé za třetí až za desáté. A to musí,  znamená, že to musím nejenom vykonat, ale i promyslet, zvažovat souvislosti.  A co teprve naši vrtošiví nadřízení. Kolik pokynů, přání, příkazů vysloví!

S naším svrchovaným Pánem to je mnohem jednodušší. Jeho požadavky jsou zformulovány jasně v deseti větách. Jsou neměnné a nejsou ani vyslovované.  Kdosi je vepsal do knih, které později církev kanonizovala. A od té doby platí a jsou měřítkem kristovství. Nebude žádná porada, která by řekla, ode dnes to bude jinak. Nemůže vzniknout žádný ústavní zákon, který by stanovil změnu. Tak jednoduché to je. A prosté zároveň. Není třeba v těch záležitostech hledat vysokou theologii. Ti, kdo mají Bibli 500, tedy tu s Menším katechismem a vyznáními, může denně vnímat Desatero Božích přikázání s Lutherovým výkladem. Požadavkem na lidské jednání je, aby pocházelo z Desatera. A současně musíme uznat, že to co z Desatera není, je řízeno ďáblem. Ježíš ubezpečuje Martu: „Já jsem to vzkříšení, já jsem ten život.“ Není třeba čekat na druhý příchod. Již teď nastává vzkříšení, již teď žijeme život věčný, jestliže věříme, že Kristus je vzkříšení a život věčný. Kdo nám dal víc? Existuje nějaká komodita, která je cennější? Nebo – najdeme na burze milost?

Podobně konkrétně můžeme uvažovat i o dalších aspektech. Například naději a beznaději. I církev i sbor má své kuloárové prostředí a pohybovat se v něm je obohacující, alespoň pro mne. Jednou jsem bratru faráři Vokounovi předestřel své beznaděje a tázal se ho, jak přijal své jmenování profesorem. Jeho odpověď byla dvouvětá: „A co po něm zbude! Několik vět na wikipedii.“ Beznaděj se ve zlomku vteřiny stala nadějí. Neb všechno zde má svůj čas. Čas svého začátku a čas svého konce.

Vrátím k loňskému jubilejnímu roku. Luther před svou smrtí zaznamenal onu archetypální větu: „Jsme žebráci.“ Zatímco on se k ní dobral ve svém pozemském závěru, my jí máme k dispozici mnohem dříve v našich životech. Můžeme s ní průběžně pracovat. Brát ji například za základ našeho osobního pokání. Jsem žebrák.

A takoví byli lidé v citovaném evangelijním příběhu. Mrtvý Lazar, Marie, která ani nevylezla a Marta, jež si dodala odvahy vyjít. Všichni byli žebráci. Stejně jako my jsme teď. Připusťme to.  Jsme ochotni vylézt? Neskrýváme sebe sama před milostí, spasením, před vírou vůbec?

Lazarův příběh končí šťastně. Po Martě se s Ježíšem setká i bázlivější Marie. Společně dojdou k Lazarovu hrobu. Ježíš překoná i poslední zakolísání – Marie totiž varuje Ježíše, že odvalit kámen z hrobu bude znamenat vidět Lazarovo tělo v rozkladu. Přeloženo z podobenství to znamená – naše srdce jsou v rozkladu. Ježíš se nezaleká ani rozkladu Lazarovy tělesné schránky a samozřejmě ani rozkladu našich srdcí. A my přitom zahníváme v hříchu déle než čtyři dny.

Tudy se mohou ubírat naše myšlenky. Vylézt a s radostí odstraňovat nánosy rozkladného působení hříchu v našich srdcích. Snažit se o to. Svět usiluje o nalezení jakéhosi nového modus vivendi. Dělíme epochy na dobu před výbuchy v New Yorku a po nich. Hledáme dělící čáry v epochách před válkou a po válce, před Churchillem anebo po něm. Ale není to zbytečné? Náš modus vivendi je znám. Není dne, abychom na si ho nepřipomenuli, nečetli o něm nebo nemluvili. Následujících 60 dní nás může připravit na to, abychom v tomto chápání zdejšího světa ujistili především sami sebe a byli schopni přijmout dar výsostného bohatství Božího hodu velikonočního.

Ordinem et harmonia in Trinitate. Řád a harmonie ve Svaté Trojici, nechť se rozhojní v každém z nás. Amen.

Text, který poslouží k dnešní společné úvaze,  je uveden v agendě eisenašských textů, tedy alternativních perikop k perikopám starocírkevním. V Lukášově evangeliu, v kapitole 9., od verše 51. po 56. jest zapsáno slovo od slova:

    A jak se naplňoval čas, kdy měl být vzat, stalo se, že se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma a vyslal před sebou tři posly. Ti se vydali na cestu a vešli do jedné samařské vesnice, aby mu všechno připravili. Ale protože se ubíral do Jeruzaléma, nepřijali ho. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom nařídili ohni, ať sestoupí s nebe a sežehne je?“ Ale on se obrátil a pokáral je. A vydali se na cestu do jiné vesnice. Amen.

    Dnes slavíme neděli Oculi, což znamená oči. Kromě textu, který jsme právě vyslechli, jsou zdrojem dnešní promluvy dílo Martina Luthera obsažené v symbolických knihách, konkrétně v Malém a Velkém katechismu. V jiných částech zazní myšlenky – náhledy Martina Luthera, které jsou součástí knihy faráře profesora Jaroslava Vokouna, která pod názvem „Luther – finále středověké zbožnosti“ vyšla letos v lednu.

    Společně s Ježíšem Kristem a jeho posli – Jakubem a Janem se ocitáme v období nedlouho předtím, než Kristus naplní svojí obětí na kříži Boží vůli. Formulace, že se „pevně rozhodl“ značí, že Kristus přijal Boží rozhodnutí jako axiom. Poznal Hospodinovu vůli a bez reptání se jí podrobil. Proč se Ježíš s takovou jistotou, bez bázně podrobuje? Odpověď nalézáme ve výkladu prvního z Desatera Božích přikázání: Bohem nazýváme toho, od kterého máme očekávat všechno dobré a ke komu se uchylujeme v každé nouzi. Mít Boha tedy neznamená nic jiného, než na Boha ze srdce spoléhat, důvěřovat a věřit mu. Je – li víra a důvěra pravá, je i tvůj Bůh pravý a naopak, kde je důvěra falešná a nepravá, tam není ani pravého Boha. To dvojí totiž patří dohromady – víra a Bůh. Víra vytváří prostor pro Kristovu přítomnost v našem srdci. Základní otázkou našich shromáždění je odpovídat na otázku jaký je tedy pravý Bůh? Především Bůh je pro nás. – Deus pro nobis. Jeho slova a jeho jednání je jednáním pro nás a my ho přijímáme ve víře. Zjevený Bůh – Deus relevatus se nevyčerpává skutky o sobě, jsou to skutky pro nás. Proto ke zjevení patříme i my jako jeho příjemci. Co hříšný jedinec, jako jsme my všichni ví o světě proti Vševědoucímu Hospodinu? Jak často si tak zvaně lámeme hlavu se záležitostmi, které nás potkávají!  Kam jsem založil tu či onu věc? Jak se mám rozhodnout? Co mám dělat? Někdo k tomu přidá i výkřik: pro Boha!? No, co jiného, než svůj problém hodit na Boha. On je vševědoucí, má s námi nějaký plán. Zkouší nás. Nechme to na Něm, ať náš problém vyřeší nebo skrze Ducha svatého sešle inspiraci pro naši nic nevědoucí hlavu. Bůh skrytý – Bůh zjevený. My nic. My jedině  to, co on dopustí. Připustíme – li si myšlenku, že víme, že máme recept, že nás nic nemůže překvapit, potom vězme, že nás naše (nesvobodná) vůle zotročuje ďáblu. Obranný val proti tomuto nebezpečí, zotročovat se ďáblu, přináší pojem, kterému říkáme pokora. Kdo se pokoří, obstojí. Ostatní ztroskotají a padnou na zem.

    Hřešit, znamená nejednat podle Desatera Božích přikázání. Luther to přibližuje následujícím výkladem: „Podstatou hříchu je, že člověk obrátí svou důvěru k někomu nebo něčemu, co není Bůh a co pak určuje jeho rozum, vůli a jednání. Porušení prvního přikázání vede k porušení ostatních, protože ta jsou rozvinutím prvního v podmínkách tělesné existence.“

    Dále se v citované části Lukášova evangelia setkáváme s nepřátelstvím Samařanů vůči Židům. Samařané měli vůli pomoci Izraelcům, kteří se vrátili z babylonského zajetí, ale samařská pomoc byla Židy odmítnuta.  To se pochopitelně dotklo Samařanů. Současně se snažili zabránit stavbě nového chrámu v Jeruzalémě. Nepřátelství tedy bylo důsledkem tohoto vývoje a vleklo se až do roku 129 před Kristem, kdy hasmonejský král Jochanan Hyrkán vyplenil Samaří. Dnes samařské etnikum čítá několik set příslušníků a žijí ve městech Nábulus a Cholon.

    Z hlediska věroučného, které je předmětem našeho zkoumání má význam dialog mezi Jakubem a Janem s Ježíšem. Po té, co Ježíšovi průvodci zjistili, že v samařském městě nemohou počítat s jídlem a přenocováním, obrátili se na Ježíše s návrhem potrestat město za odmítnutí přístřeší vypálením. Navrhli řešení, ke kterému by přistoupil asi každý ješitný vladař, ztrestat nepohostinnost likvidací. Jenže ani Jakub, ani Jan neprovázeli pozemského vladaře, nýbrž Boha Syna. Řešení Boží jsou jiná, než ta, která vymyslí naše vůle zotročená ďáblu, tedy personifikovanému zlu. Hospodin používá ve svém jednání vůči lidem jednu unikátní metodu – milost. Milost, kterou jsme si ničím nezasloužili, o kterou se nemůžeme ucházet ničím jiným, než vírou, že Ježíš Kristus na sebe vzal všechny hříchy a nás tak připravuje na život věčný. Ježíš, přesto, že byl Žid, projevil se ve svém jednání jako křesťan, užil milosti. Odpustil městu, jež ho nechtělo přijmout.

    O to větší překvapení v nás vyvolává naše neschopnost užívat milosti Boží. Osvícenecký novověk začal jakýmsi quazievangeliem ve smyslu „jsi svobodný, zákon je překonán“. Ale ze svobody se stal postupně zákon, tlak k neunesení. Naše současnost je kolísáním mezi libovůlí a tím, že jsme viněni ze všeho zla na světě. Stojíme pod tlakem, abychom se ospravedlnili. Soudí nás mediální inkvisice. Ta ovšem postrádá potřebný křesťanský atribut – milost.

    Martin Luther připomenul význam milosti vtipným textem, když napsal: „Boží slovo a milost je jako přeháňka, která se nevrátí tam, kde byla. Byla u Židů, ale je tatam a nemají nic. Pavel ji přivedl do Řecka, ale i u nich je tatam, teď mají Turka. Řím a latinské země ji taky měly, ale je také tatam, teď mají papeže. A vy Němci si nemyslete, že ji budete mít na věky, protože nevděčnost a pohrdání ji u vás nenechají. Proto po ní sáhněte.“ Platí to samozřejmě i pro nás.

    I když se život za dob Martina Luthera a život, který žijeme teď, příliš nezměnil, jak by také mohl, vždyť Bůh nepočítá chronologicky, nerozlišuje minulost – současnost a budoucnost, ale činí v  kairologickém pojetí, tedy přístupu, že každá věc pod sluncem má svůj čas, v něčem malém přeci jenom ke změně došlo. Kde se vzalo, tu se vzalo, v čase 500. Výročí zahájení reformace se sbližují pozice luterských církví a  církve římsko – katolické.

Minulý měsíc, když jsme si na bohoslužebném shromáždění připomínali 70. výročí vzniku slovenského sboru naší církve, byl mezi hosty i primas český, Dominik kardinál Duka.  Ve svém vystoupení ocenil význam stěžejního díla Martina Luthera – Malého katechismu, pro obecnou církev křesťanskou. Také společná bohoslužba papeže a představitelů Světového luterského svazu konaná v loňském roce ve švédské Upssale ukazuje na to, že usilujeme o nalézání jednoty v rozmanitosti.

Ježíš se před branami samařského města pokořil, ušetřil ho. Odebral se tam, kde žádné nevraživosti čelit nemusel.

Rodí se z milosti láska nebo naopak, je láska předpokladem milosti? „V tom je láska,“ píše evangelista Jan, „ne v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Stav naší duše je projevuje vírou a láskou, kterou jsme pobrali a kterou dále dáváme. Máme dvě možnosti. Buď utéci před Bohem, nebo se utéci k Bohu. Je na každém z nás, co zvolíme.  

Pro svou nevděčnost a namyšlenost nemohou být lidské oči nikdy natrvalo nasyceny. Chtějí být nahoře a nejlepší ze všech. Nechtějí ctít Boha, ale samy být ctěny Bohem. Co podniknout? Nic. Nemusíme měnit svůj život, ale je třeba, abychom nechali Boha jednat, a On změní náš život. Pojďme okusit vůně Kristovy a poznat ovoce sladké vlády Hospodinovy.

    Pro toto všechno oslavujeme neděli Oculi. Oslavujeme oči Hospodinovy, které jako oči nejvyššího služebníka stále shlížejí dolů a hledají způsoby, jak je nám, hříšným v realitě a spravedlivým v naději, možno pomoci. Zatímco naše oči hledí nahoru. Hledají váženou, skvělou, nádhernou existenci a postavení. Je to dobrodružství – neustále objevovat Boží jednání v mém životě a v životě světa. Věřit, znamená svěřit se Božímu jednání. Připisujme tedy všechno výlučně Bohu.  On ovládá dokonale ars caritativa pro nobis – umění služby pro nás. Zde stojíme a nemůžeme jinak. Amen.      

Text, který poslouží k dnešní společné úvaze,  nalézáme v Listu Židům, kde je v kapitole 12. od verše 25. po 29. zapsáno slovo od slova:

Dávejte pozor, abyste neodmítali naslouchat Tomu, jenž mluví. Jestliže totiž ti, kteří odmítli naslouchat tomu, jenž vyhlašoval výroky na této zemi, neunikli potrestání, oč spíše mu neunikneme my, jestliže se odvrátíme od Toho, jenž mluví z nebes. Ten, jehož hlas kdysi otřásal zemí, nám nyní slíbil: Já ještě jednou otřesu nejen zemí, ale také nebem. Ono ještě jednou ukazuje, že otřásané věci, protože to jsou stvořené skutečnosti, budou proměněny, aby ty, které jsou neotřesitelné, přetrvaly. Proto, když dostáváme do vlastnictví neotřesitelné království, držme se pevně milosti a skrze ni vzdávejme Bohu poctu, jaká mu bude příjemná s uctivostí a bázní. Náš Bůh je totiž stravující oheň. Amen.  

Dovolím si konstatovat, že se v drtivé většině máme dobře. Žijeme klidný život, máme dostatek všeho nezbytného k tomu, abychom nejenom přežili, ale i prožívali naplněné životy. Můžeme se radovat, starat se, milovat, věřit, kát se. Co nám chybí? Žijeme Hospodinovo věčné nyní. Jsme si vědomi skutečnosti, že jde o projev Boží lásky.

Přesto cítíme, že něco není v pořádku. Nějakým způsobem pojmenovávají tento stav politici, nějakým žurnalisté. Na půdě římské církve jsme svědky odlišných pohledů z Polska a z Vatikánu. Jak ovšem odpovědět na hypotetickou otázku: „Co by tomu řekli ve Wittenbergu?“ Odpověď můžeme nalézt pochopením Lutherova výroku o tom, že milost Boží nebyla stvořena pro husy. Problém dnešního věčného Teď spočívá v tom, že se husy přemnožily. Jinými slovy – prožíváme dekadenci křesťanství v Evropě a v severní Americe. Jednoduše neposloucháme. Navíc situaci komplikujeme sami méně rozvážnými výroky, než by se slušelo. Jak rozumět americkému luterskému theologu, když tvrdí, že žijeme v post křesťanské době? Copak křesťanství už zaniklo? Popíráme snad slova „na věky věků“? Může mít křesťanský svět nějakou ohraničenou dobu? Situaci je možné vidět zcela odlišně. Žijeme dobu před posílením křesťanství, dobu nadějnou. Čas, ve kterém se přesvědčujeme o universální platnosti křesťanských zásad.

Vždyť to, co se děje dnes, už se, ne jedinkrát, dělo. Když se nám nedaří cosi v osobních životech, tak se po vyprošení Ducha svatého obvykle zabýváme tím, kde jsme udělali chybu. Analysujeme, snažíme se přijít problému na kloub a hledáme řešení. Podobně by tomu mělo být v našem životním prostoru.  Prekérním se může jevit fakt, že apokalyptické biblické obrazy současnosti jsou regionálními záležitostmi Evropy a severoamerického kontinentu. Třeba pobřeží Beringova moře nebo paraguyanský Asuncion žádnými výkyvy netrpí. První myšlenka do analýsy může být úvaha o tom, ona zmíněná dekadence je skutečně evropskou a severoamerickou záležitostí. V čem spočívá?

Začneme u výrazné věty Staré smlouvy: „Ať se král podívá do knih!“ Co tedy v jednotlivých knihách Písma svatého nalézáme?

Předně nás nemůže překvapit přesun několika set tisíc lidí, když víme, že Hospodin vyvedl Židy z Egypta. Kdo neví, nechť se sám podívá, jak dlouho tento exodus trval. Sama Evropa se neobešla bez přesunu milionů lidí zejména v první polovině 20. století. Z rozhodnutí Adolfa Hitlera, Josefa Džugašviliho, Edvarda Beneše či dalších musely miliony lidí opustit své dosavadní domovy a zamířit tam, kam světská vrchnost nařídila. Je to Hospodinův dar. Prožívat znovu starozákonní příběhy. My jsme jejich svědky. U které z knih momentálně jsme, nelze jednoznačně určit. Možná jsme v Nářcích. Ke knize Pláč jsme ovšem ještě nedošli.  

Uniklo potrestání město Sodoma? Neuniklo. Proč? Protože Hospodin potrestal porušování svých nařízení, zvěrstva, jichž se dopouštěli lidé. Domníváme se snad, že Hospodin si nechá valchovat nečinně hřbet od progresivistů, jejichž programem je postavit svět založený na protikladu k Bibli? Ale nejenom k Bibli, ale současně v protikladu k Tóře nebo ke Koránu. Má být Hospodin, skutečný jeden Bůh k nám, hříšným křesťanům, milosrdnější než k sodomským? Takové předpoklady jsou hloupé znevažování Božího majestátu a projevem naprostého nepochopení zásadní Lutherovy práce o Nesvobodné vůli aneb Otrokem vůle. Fenomén, který nás opravdu odlišně determinuje od muslimského nebo židovského vyznání je víra v to, že se nám může dostat milosti Boží, věříme – li v Kristovu oběť na kříži. To je, ale konec konců, záležitost dobrovolná, další z Hospodinových darů a záleží na každém z nás jednotlivě, zda ho přijmeme. Ovšem ustanovení zákona jsou závazná. Všeobecně. Očekávat, že Bůh nechá nás přetvořit svět proti obrazu Božímu je sebevražedné. Nemůžeme porazit Boží stálost, Boží věčnost.

Před nějakým věčným okamžikem, bylo to v 80. létech minulého století našich počtů, vyslal Hospodin kódované varování. Skládá se ze čtyř písmen A, I, D a S. Číselné údaje, které se k tomuto kódu váží, ukazují, že ani toto varování nestačilo.

Ve vztahu Hospodina a jím stvořeného světa neplatí fyzikální zákon akce a reakce. Tak to funguje v rodinách. Dítě sáhne na něco, na co nemá, dospělý zareaguje tak, že ho plácne přes ruku. Bůh si dává na čas. Třeba před našimi čtyřiceti osmi lety rozhodl, že nás podrobí zkoušce trpět pod moskevským Pilátem. Po dalších dvaceti třech letech z nás toto jho sejmul. Je dalších dvacet sedm let po té. Může s námi být Hospodin spokojen? Obstáli jsme v této zkoušce?

Stále hlouběji se propadáme například v porušování verše 27. 1. Kapitoly Knihy Mojžíšovy. A tak jistě dospíváme k úvahám Hospodinovým obsaženým v kapitole 6. téže knihy. V pátém až sedmém verši je psáno: “Hospodin viděl, že zlovolnost člověka na zemi je veliká a že v jeho srdci se po celý den vytvářejí jen zlé záměry. Hospodinu bylo líto, že udělal člověka na zemi, a rmoutil se ve svém srdci. Bůh řekl: Vyhladím z tváře země lidi, které jsem stvořil a s lidmi dobytek, drobné živočichy a nebeské ptáky – neboť je mi líto, že jsem je udělal.“ O hladomorech, kobylkách, potopách, bouřích čteme ve Starém zákonu. Sekyráři, pády letadel, výbušniny, nože jsou součástí našich životů. Neposlušný dospělý odchází do vězení, neposlušné dítě do výchovného ústavu, ale co s neposlušným lidstvem? Když nedáme jinak, Hospodin třese zemí i nebem. Hospodin vytváří staré v novém.

Je zarážející, že se nedokážeme poučit a podřídit. Přitom, i lidé, stojící mimo okruh věřících naslouchají zákonitostem Božím, byť v podobě anekdot. Jako například té o nevěrné ženě, která slyší, že se domů vrací manžel. Žádá Boha o to, aby se ti dva muži nepotkali. Nebesa se otevřela, Bůh přislíbil, že pomůže, ale ženu potrestá tím, že jí do tří let utopí. Nevěrnice si dávala bedlivý pozor na všechno, co mělo dočinění s vodou. Nekoupala se, pila jenom brčkem, na dovolenou jezdila do hor. Ani za tři roky se nic nestalo a žena začala být stále méně obezřetná, až na tehdejší rozhovor s Bohem zapomněla. Asi za šest let po té události se přihlásila na okružní plavbu. Když se loď nacházela uprostřed moře, strhla se bouře a žena se rozpomněla. Opět se otočila k Bohu, tentokrát s otázkou: „Teď mne chceš Bože vzít, když jsou okolo samé nevinné ženy? I se nebesa otevřela a Bůh řekl: „Šest let to trvalo, než jsem vás, vy nevěrnice, dostal na jedno místo.“ Obvykle se všichni smějí, žel jen málokomu dojde poselství té anekdoty. Ovšem, co více lze nabídnout, než poznání chyb, tedy hříchů, uplynulých více než dvou tisíc let?

Bezesporu lze. Další apokalyptický příběh, tentokrát novozákonní – Zjevení Janovo. Protože v posledním verši této knihy je psáno, po čem křesťan dychtí: „Ať je milost Pána Ježíše se všemi!“ Vězme, že ani v tomto rozkolísaném světě nejsme bez šance. Amen.

Milé sestry a bratří v Kristu,

    ve společném sdílení života našeho Pána se dostáváme do okamžiku, kdy je osmidenní Ježíš nesen svými rodiči do Jeruzaléma, aby podle Zákona podstoupil obřízku. Základní podklad tvoří text svatého evangelia, které jsme slyšeli před několika okamžiky. Souvisejícími texty je Druhá kniha Mojžíšova, tedy Exodus, kapitola 13., verš 1. – 3., Žalm 111. a List apoštola Pavla do Kolosu, kapitola 3., verše 12. až 17.

    V  Exodu nacházíme tu povinnost, kterou Hospodin určil. Jinými slovy – je zde odpověď na to, co podle Zákona dělat musíme. Žalm zaznamenává vztah Hospodina k nám samým. Pojednává o Boží velikosti a naší maličkosti. Učí nás takový vztah přijmout, být bohabojnými.

    V ročence Evangelicus najdeme, mimo jiné, myšlenku o tom, že evangelium je prosté a čím více ho vysvětlujeme, tím více ho komplikujeme. To je jistá pravda. Proto můžeme přijmout jako fakt, že evangelium odhaluje oponu zakrývající tajemství Ježíšova života.  A epištolní čtení ukazuje, jakým způsobem evangelium uvést do života, tedy sama Bible se vysvětluje.

            Ježíšova milost daná nám je patrná také v transformujícím se vztahu Boha k nám. Od dnes už zmíněné bohabojnosti až k poznání, že Kristus a my jsme byli spojeni v jedno tělo. Tak, že Bůh Otec koncipoval svého jediného syna jako Bohočlověka a současně my jsme schopni, prostřednictvím Boha Ducha svatého, tuto skutečnost právě takto uznávat. A protože tyto tři části jedné substance Bůh Otec, Bůh syn a Bůh Duch svatý jsou nerozdělitelné, je skutečně cestou víry Bůh v nás. Tady vidíme, jak nás Boží milost může proměnit. Co to přináší? My nemusíme naříkat a bát se Boha do svých posledních dní v časnosti. Hospodin nás nazývá Božími dětmi a jsme si jisti tím, že, když odpustil svému jedinému synovi, odpustí také všem svým dalším dětem.

    V rozhovoru během nedávné Adventní večeře jsem přijímal náhledy na to, co všechno znamená „být Božími dětmi“. To není jenom mnohokrát se opakující pojem v Písmu svatém. To je také stav, v jakém bychom měli být schopni prožívat dary našeho Otce všemohoucího. Nesoustředit se na rozumové pochopení Nové smlouvy, Starého zákona, Knihy svornosti. Nýbrž být schopen prožít biblické poselství se spontaneitou vlastní dítěti. To znamená bezstarostné, plačící, smějící se, tetelící se radostí, hledající ochranu v okamžicích strachu, bezprostřední, spolehnuty na péči ze strany rodičů. Jde nám to? Umíme to ještě? Být takoví. Nehledejme v řečeném pokus vidět dětinskost v nás. Podstata otázky tkví v tom, zda přijímáme Boží dění tak přirozeně, jako když ateista řekne: „Díky bohu.“

V této souvislosti se hodí položit jednu provokativní otázku – neděláme si sami z Evangelia, ze zaslíbení ničím nezaslouženého, Zákon? Novosmluvní zaslíbení nejsou zákon. V pozemské realitě se nemusejí zaslíbení do života konkrétního jedince projevit, protože Bůh není exaktní. Ale i tuto Boží exklusivitu musíme umět statečně přijmout a na Hospodina se nezlobit. Ostatně to je rodičovský princip platný nejenom v Božím království. Ani my nedopřejeme svým dětem všechno, až požádají nebo poprosí.

Druhý přístup může být ten, že si velmi přesně uvědomujeme chod díla Božího, jak ho popisuje Lutherův Malý katechismus. Boží věci se dějí, a my se snažíme vírou a modlitbou o to, aby zasáhly také nás.

Jak se k víře vztahujeme, je naprosto individuální. Jedna tak, druhý onak. Není to otázka k posuzování naším rozumem. Jde o kompetenci Boží.

Proto se nemusíme znepokojovat svědectvími o tom, jak to chodí jinde. Jiný přístup je LCMS, jiný ve Finsku, Lotyšsku, Rusku, Albánii, na Madagaskaru, v Jižní Americe, na Filipínách. Naše luterství je takové, jaké je. Jsme společenstvím lidí, kteří učení Martina Luthera rozvíjejí, už celou dekádu žijeme společný plný život ve víře, dnes již i další generace -  děti. Žijeme v naději, že máme své následovníky. Všechno toto v celku i každá jednotlivost jsou projevy Boží milosti.

Pojďme se vrátit k jednotlivým biblickým příběhům vážícím se k dnešní neděli. V Druhé knize Mojžíšově se píše o tom, že Hospodin přikázal Mojžíšovi posvětit pro Hospodina všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať je to z lidí nebo z dobytka. Náleží to Hospodinu. Následně se Mojžíš obrátil k lidu s výzvou, aby nezapomněli na den, kdy vyšli z Egypta, domu otroctví.

Proč právě prvorozené má být posvěceno a náleží Bohu? A jakým způsobem prvorození patří Bohu? Co to znamená patřit, náležet?

Pro tentokrát se vyhnu výkladu textu a budu ho považovat za základ. Nemusím být technolog Bible, rozebrat ji do každé tečky a pomlky. Bible chutná jako ten nejlahodnější domácí likér. Něco tvoří základ a další ingredience postupně přidávám.

Dalším krokem pro nás je slyšet žalm. Tady jsou fragmenty ze 111. žalmu:

Ø Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celý srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.

Ø Dal potravu těm, kdo se ho bojí.

Ø Činy jeho rukou jsou pravda a právo.

Ø Seslal vykoupení.

Ø Počátek moudrosti je bát se Hospodina.

V těchto větách o prvorozenosti nenajdeme zmínku. Jsme zváni bát se Hospodina. Dozvídáme se, co Bůh činí. Můžeme vzdávat chválu Hospodinu, v kruhu přímých, tedy my společně, i když třeba nemůžeme být ve shromáždění fyzicky přítomni.

Stojíme před rozhodnutím, budeme – li pokračovat. Pokud přikývneme, čeká nás prožitek plný tajů a otázek. Jsme společně s Josefem, Marií a osmidenním Ježíšem v Jeruzalémě. Setkáváme se se Simeonem, jenž byl Bohem nadán k tomu, aby zemřel až po té, co spatří Spasitele. Už v tomto okamžiku, pučí Trojiční učení. Hospodin, Duch svatý a Bohočlověk Ježíš. Po Simeonovi přichází prorokyně Anna. Oba, ať Simeon i Anna nedělají nic jiného, než že chválí Boha. Ve 40. verši evangelia se dočítáme o tom, že „dítě rostlo v síle a v moudrosti a milost Boží byla s ním“. Co Simeon a Anna vykonali, jestliže dítě žilo v síle, moudrosti a Boží milosti? Křest.

V našich fantaziích se vracíme zpět z Jeruzaléma. Podobně jako vypravěči uzavírají příběh doslovem, nás oslovuje List apoštola Pavla do Kolosu, kapitolou 3., veršem 12. – 17. Takto: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má – li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděční. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu otci. Amen.   

Na začátku dnešního setkání jsme byli postaveni před Hospodinův výrok o tom, že Mojžíš má posvětit prvorozené z Izraelců z lidí i zvířat a dát to Hospodinu, na jeho konci jsme Boží svatí a milovaní. Kristus přebývá v nás, jsme jedno tělo. Máme lásku, která vše spojuje v dokonalost v rozpoložení Kristova pokoje. Jsme vděční. Vírou, že tomu tak je od nepaměti, že je to tak i ve dnech naší časnosti a že to bude na věky věků, prožíváme spásu. Amen.

      Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který sebe samého vydal za naše hříchy, aby nás podle Boží vůle, vytrhl z tohoto zlého věku. Jemu sláva na věky věků. Amen.

    Milé sestry a bratří v Kristu,

    je mi ctí, že mi bylo umožněno vykonat první promluvu v letošním L. P. 2015. roce a vítám vás všeckny, kteří jste dnes vážili cestu do Chrámu svatého Michala na Novém městě Pražském, do chrámu, jehož počátky sahají do roku 1115 a který je roku 1488 jediným místem v Praze, kde se Večeře Páně vysluhuje pod obojí způsobou. Od velikonočních svátků roku 1791 se zde nepřetržitě konají služby Boží či pobožnosti každou neděli. Schází se zde ti, kteří prožívají svůj vztah k Bohu v luterském pojetí.

    Text, který bude předmětem našeho společného uvažování napsal apoštol Pavel, v Listě Římanům v kapitole 8., ve verších 24. až 32., kde je slovo od slova napsáno:

    Jsme spaseni v naději. Naděje však, kterou je vidět, už není nadějí. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme – li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co, se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním. Ten, který zkoumá srdce, ví je co úmyslem Ducha. Neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Které předem určil, ty také povolal. Které povolal, ty také ospravedlnil a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je – li Bůh s námi, kdo je proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Amen.

    Citovaný biblický text byl vybrán z tzv. Eisenašské řady. Tedy systematiky, která vznikla v nejplodnějším období Lutherova života. Tehdy se Luther vracel z Wormsu, kde své učení neobhájil a cestou byl unesen. Ne doopravdy, ale fingovaně, vojenskou družinou kurfiřta Friedricha Moudrého, jenž byl Lutherovým ochráncem. Martin Luther byl „vsazen“ na hrad Wartburg, nad duryňským  městem Eisenach. Tady se pod identitou rytíře Jörga věnoval překladu Starého a Nového zákona do německého jazyka. Jak politicky poetické období to bylo, není – liž pravda? Naše doba příliš poetická není. Z té poetiky zbyl snad jen muž s vejci, řečeno slovy italské filmové klasiky Život je krásný.

    Trable, trápení, spory, nejasnosti, pochybnosti nás provázejí v každodenní všednosti a máme jednu jistotu. Že ani v roce 2015 to nebude jiné. Proto, abychom eliminovali špatné důsledky těchto jevů, můžeme se inspirovat v dnešním svátku oslavy jména Ježíšova. Máme šanci doufat -  věřit  v něco, pro co neexistuje obecný model, co nemůžeme ani vidět, ani ohmatat. Jedná se o náš subjektivní vjem způsobený S(s)lovem, a proto jeho pokračování, jakoby další díl, můžeme trpělivě očekávat.

Bůh nám slouží ve vzájemném dialogu. Na našem vlastním počátku je víra. Neklást rádoby racionální otázky typu Jak dokážeme existenci Boha? Jak mohl být Kristus počat Duchem svatým? A mnohé další. Podstata života nás věřících je v tom, že věříme v to, že se tyto záležitosti staly tak, jak o nich Písmo svaté zpravuje. Na luterskou tradici se sluší doplnit, že současně s ohledem na Knihy Svornosti, coby věrný výklad Písma. Jsme – li ochotni věřit, potom rozvíjíme nás dialog s Trojjediným Bohem. Bohem Otcem, Bohem Synem, Bohem Duchem.

Duch svatý vede naši svobodnou vůli tak, abychom věděli, za co máme Bohu děkovat, o co ho prosit. Syn je náš Pán. Byl to on, kdo na sebe vzal všechny naše hříchy. Ty, jichž jsme se dopustili v minulosti, ty, jichž se dopouštíme, ale i všechny ty, které do konce naší časnosti provedeme. Byl za nás obětován na kříži. Proto můžeme také mluvit o theologii kříže. Otec nás posvěcuje svou vůlí, předestírá před nás Boží bázeň, vycházející ze Starého zákona a je připraven nadat nás Boží milostí, jsme – li tomuto procesu otevřeni.

Proč ovšem slavit jméno Ježíšovo jako předpoklad našeho úspěchu zde, v životě časném? Písmo svaté, tedy Bibli, nazýváme knihou knih. Proč bychom ji nemohli považovat za základní programový dokument? Potom budeme nazírat všechny ostatní plány za derivát, který se v některých případech méně, ale ve většině případů více vzdaluje tomu základnímu, co pro nás Bůh přichystal.

    Vlastní vůlí sofistikujeme naše životy k nežití. Odmítáme si přiznat, že technologie nerozvineme více, než je jejich současná úroveň. Nepřelstíme danosti našich fyzických i psychických možností. 

    Proč? Profesorka Anna Hogenová ve své práci K filosofii úspěchu píše, že úspěchem člověka je jeho vlastní existence. Bůh po nás nepožaduje, abychom byli mistry Evropy.  Bůh nás neposuzuje podle počtu medailí na krku, pohárů ve vitríně, podle  vykázaných hospodářských výsledků, podle našeho vlastního výkonu. Ale jen podle toho, co jest psáno v knize Exodus, v kapitole XX. ve verších 2. až 17., tedy v Desateru Božích přikázání. Bůh nějak zapomněl na slovo zisk, úspěch,  na označení typu „nejlepší na světě“, „renomé“, „VIP“, „prestižní“.  Nikdo neví proč. Asi je nepovažuje za důležité.

    Proto se jeví jako smysluplné oslavovat jméno Ježíšovo.  Abychom si byli stále vědomi toho, co smíme, co můžeme.  Abychom nekladli na lidi kolem sebe více, než snesou. Abychom včas projevili pokoru a pokání. Abychom se neprotivili Bohu a konali jen to, co je Bohu milé. V tom spočívá úspěšný LP rok 2015.

Sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

Promluva je věnována památce Radima Šelméciho, Ondřeje Palatky a zároveň všem, kteří cítí odpovědnost a pochopili.

PROMLUVA NA 9. NEDĚLI PO SVÁTKU SVATÉ TROJICE.

KÁZÁNÍ ZE DNE 26. LEDNA 2014 (3. NEDĚLE PO EPIFINII - ZJEVENÍ KRISTA PÁNA).

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který sebe samého vydal za naše hříchy, aby nás podle Boží vůle, vytrhl z tohoto zlého veku. Jemu sláva na věky věků. Amen.

    Milé sestry a bratří v Kristu,

    pro dnešní kázání jsem využil texty, které podle svého kalendáře využívá Missurská synoda Lutherské církve ve Spojených státech amerických. Vedle Svatého evangelia, které jsme před chvílí vyslechli je to 9. kapitola knihy Izajáš, v překladu tedy „Hospodin je naše spása“ od verše 1. po 9. nadepsaná slovy „Světlo v temnotách“. a 1. list do Korinthu apoštola Pavla – 1. kapitola – 1. až 9. verš. Všechna uvedená čtení důsledně sledují naši lutherskou linii zjevení Trojjediného Boha.  Už Starý zákon hovoří o Zjevení takto: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: DIVUPLNÝ RÁDCE, BOŽSKÝ BOHATÝR, OTEC VĚČNOSTI, VLÁDCE POKOJE“, jinými i slovy – Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý.

A dále: „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království“. Boží záměr Kristovy oběti za naše spasení je položen už zde. Nový zákon ho pak dále rozvíjí.

    Kdopak to může být divuplný rádce? Kdo přináší rady plné divů? A jestliže jim věnujeme svoji pozornost, můžeme se jen radostně divit, jak boží plán s námi funguje. A komu můžeme divuplnost připsat? Je to Bůh Otec nebo Ježíš Kristus nebo Duch svatý? Odpověď nalézáme v Athanasiově vyznání víry: „A v této Trojici není nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné, tak že veskrze má být ctěna i Trojice v jednotě i jednota v Trojici. Kdo tedy chce být spasen, smýšlej tak o Trojici.“

    Někteří theologové jakoby omlouvali křesťanství za to, že se vůči ostatním náboženstvím vymezilo právě trojičním učením. Na to můžeme namítnout, že to nebyl svévolný postup křesťanů, ale Boží záměr, který ho vtiskl už do Starého zákona. Skutečnost, že jiní tento princip do své víry nepřevzali, není chybou křesťanství.

    Kdo to může být Božský bohatýr? Bohatýr je jiné označení pro hrdinného válečníka. A kdo svedl tu nejstrašnější válku v dějinách lidstva a přinesl oběť největší? Kdo vedl válku s hříchem? Kdo jiný, než  Bohočlověk - náš Pán Ježíš Kristus.

    Epištolní čtení z 1. listu korinským pak navazuje na další část textu Athanasiova vyznání – „k věčnému spasení je však nezbytné, aby každý věřil také ve vtělení Pána našeho Ježíše Krista.“

    Nedávno jsem pomáhal synovi s tvorbou referátu na téma citát Václava Havla. Jedna z vět, kterou jsem mezi těmito citáty našel se hodí k našemu dnešnímu tématu zjevení: „Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě vymstí.“

    K textu svatého evangelia o Ježíšových učednících a rybářích jsem mluvil před dvěma lety. Dnes chci obrátit naši společnou pozornost k jedné jediné větě tohoto novozákonního čtení. Ježíš k nám promlouvá slovy: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“  Respektive k jednomu jedinému slovu – k pokání.

    Jak se vlastně přiblížilo království nebeské? To zítra má nastat konec časnosti? Ne. Království nebeské se nám přiblížilo, aby nás obohatilo svými dary právě v časnosti. Tady, na místě, kde probíhá permanentní, největší válka, zápas s hříchem. Království nebeské se přiblížilo, aby nám přineslo příměří. Skrze již zmíněnou svatou Trojici, skrze víru o Kristově vtělení.

    Co to je pokání? Stručná internetová definice říká, že jde o symbolický proces, v němž člověk dává najevo, že pochybil a snaží se své viny zbavit. Znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života.

    Jestliže bychom si kladli otázku, co by pokání mělo generovat, potom se nabízí fenomén pokory, tedy skromné chování, nesobeckost, respekt k druhým a v křesťanství současně respekt k autoritě Boží Trojice, Písma svatého.

    Oba zmíněné pojmy pokora a pokání navozují už jen tím, že je vyslovíme, atmosféru klidu, tichého plynutí času, nespěchu, nehektičnosti, hloubky.  Jsou v přímém antagonistickém vztahu k tomu, jakou společenskou realitu prožíváme.

Lidský život není závod na 200 metrů volný způsob či běh po palubovce s florbalovou holí v ruce dva poločasy po 15 minutách. Ale podstatné není ani to, jak budeme mít prostřeno nebo zda budeme oblečeni podle jakýchsi pofidérních módních trendů.

    Současnost přinesla jeden světový převrat. Vytváří se virtuální realita o tom, že bůh je  na zemi, a my jsme vtahováni to té nebezpečné hry na něj. Každý z nás jím může být. Satan nám nabízí: „Odhoďte svou lidskou důstojnost a buďte každý z vás bohem. Polykej pilulky a budeš vyhrávat, skřehotej před mikrofonem a zažiješ šílící davy, vař a zjeví se ti milion.  A dělej to rychle, nepřemýšlej, poslechni mě, -  jsi vyklonovaný král a teď tě prodáme, jako velblouda, třeba do Manchesteru.“ To nebyl citát z žádné knihy George  Orwella, to je naše každodennost. A většina lidí tuto situaci opěvuje. Považuje ji za projev naší svobody.

    Ať jsou společenské poryvy jakékoliv, naše cesta, těch, kteří se scházíme tady ve shromáždění je jiná. Asi nebude tak cool nebo in, ale je nadějná. Je to cesta víry, že zjevující se Trojjediný Bůh nás spasí svojí milostí.

Sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.

NĚMECKO PÁCHÁ SEBEVRAŽDU - THILO SARRAZIN.   

 Když kniha vyšla v Německu, vzbudila velké pohoršení. Vydání v České republice žádná bouře maloměšťáckých hodnot neprovázela. Když jsem Sarrazina četl, dokonce jsem se něco dozvěděl. Text je psán jiným slohem, než na jaký jsou mainstreemoví politici a političky zvyklí z Bruselu. Chybí mu politická korektnost. Píše o přistěhovalcích do Německa otevřeně a kriticky a současně to dokládá množstvím statistických dat. Tudíž ti, kteří by Sarrazina rádi zpochybnili nemají jinou možnost,  než přestat podrobné statistiky vytvářet. Autor poukazuje na podmínky nutné k zachování a rozvoji německého národa. Vedle potřeby větší porodnosti, zejména v příjmově středních a vyšších sociální skupinách, jde o změnu k výchově a vzdělávání od nejútlejšího věku.

    Čím větší úsek knihy jsem měl přečtený, tím více jsem si uvědomoval, že totožné problémy má i Česká republika. Nikoliv ovšem s přistěhovalci, ale se sociální skupinou, která je v mnoha případech  ze 100 procent svých příjmů závislá na transferech finančních prostředků z veřejných zdrojů a která současně nemá blízko ke vzdělání (jak pěkně to Sarrazin dokáže popsat). Pro mne jako pedagoga v dětském domově je kniha inspirativní. Z pohledu zvenčí rozebírá přehlížené aspekty výchovné a vzdělávací práce v rodinách, náhradních rodinách, zařízeních pro ústavní výchovu. Nacházím zde analýzu problémů, se kterými se na pracovišti setkávám a současně mi Sarrazinova práce předestírá východiska. Zároveň mě také posiluje, protože se dočítám, jak je tato práce důležitá pro rozvoj státu v dlouhodobých perspektivách. Dovoluji si nabídnout tuto více než čtyř set stránkovou knihu, která vyšla v nakladatelství Academia v Praze v roce 2011, vaší pozornosti. 

    Pro navození atmosféry uvádím citáty z této knihy, které mě zaujaly:

• Zemi činí tím, čím je, její obyvatelé a jejich živé duchovní a kulturní tradice. 
• Kdo se neučí, zůstane nevědomým. Kdo mnoho jí, ztloustne. 
• Tendence politicky korektního diskurzu směřuje k tomu, že lidé jsou dalekosáhle zbavováni zodpovědnosti ze své jednání, tím, že se poukazuje na společenské okolnosti, které je činí znevýhodněnými, či z nich dělají dokonce ty, kdo selhávají. 
• Nadváhu v důsledku nesprávného stravování nelze přičítat objektivní životní situaci, za kterou jedinec nemůže, nýbrž je ji třeba vnímat jako výsledek individuálního způsobu života, za který odpovídá každý sám. 
• Znovu a znovu jsem se přesvědčoval o tom, že v zodpovědné politické funkci není sice nemožné, ale je velmi obtížné a také neobvyklé vyslovovat nepříjemné pravdy. 
• Existují odolné prvky společenské stability, jež vzdorují změnám po dlouhá období. K nim patří regionální a národní svébytnost etnických společností, vliv náboženství, tradované zvyky, rodinná pouta a respekt vůči stáří. 
• Základnou pro vznik a dlouhodobou stabilitu Římské říše byla strukturální převaha římského vojenství. Díky této převaze říše 700 let rostla a poté se ve svém největším rozpětí dokázala udržet 400 let stabilní. 
• Přešdevším dekadencí a nízkou porodností vládnoucích vrstev Západořímská říše zanikla v bouři stěhování národů. 
• Podaří se nám natrvalo mobilizovat dostatek inteligence, píle a radosti z tvořivé práce, abychom si uchovali úroveň, jíž jsme dosáhli, a v mezinárodní soutěži ji nobhájili a dále rozvíjeli?
• Píle, iniciativa, materiální orientace. 
• Všem úspěšným modelům státu jsou vlastní tři znaky: garantují jistou míru vnitřní a vnější bezpečnosti, jejich legitimita je založena na principech vně individua a jejich hospodářský a materiální úspěch závisí na jejich schopnosti poskytnout dostatek prostoru úsilí individua po materiální zisku.
• Národní ekonomiky , společnosti a státy jsou tím úspěšnější, čím pilnější, vzdělanější, podnikavější a inteligentnější je obyvatelstvo. 

TRENDOVÝ PROGNOSTIK GERALD CELLENTE.

    Časopis Týden č. 38 nabízí na straně 58 rozhovor s prognostikem G. Celentem. Začíná velmi svérázným hodnocením členů vlád. Celente je označuje za sociopaty. Na jejich adresu dále říká: "Zajímají se pouze o svůj prospěch a klamou sami sebe. Když jste sem přijel, vystoupil jste snad z jumbo jetu a rozvinuli před vámi červený koberec? Vyhrávala k tomu snad hudba? Ten jejich sebeklam, pocit vlastní důležitosti je obrovský. A hrozně nesnášejí, když ztrácejí. Když ztrácejí moc."