PROMLUVA NA 1. NEDĚLI PO VÁNOCÍCH

Milé sestry a bratří v Kristu,

    ve společném sdílení života našeho Pána se dostáváme do okamžiku, kdy je osmidenní Ježíš nesen svými rodiči do Jeruzaléma, aby podle Zákona podstoupil obřízku. Základní podklad tvoří text svatého evangelia, které jsme slyšeli před několika okamžiky. Souvisejícími texty je Druhá kniha Mojžíšova, tedy Exodus, kapitola 13., verš 1. – 3., Žalm 111. a List apoštola Pavla do Kolosu, kapitola 3., verše 12. až 17.

    V  Exodu nacházíme tu povinnost, kterou Hospodin určil. Jinými slovy – je zde odpověď na to, co podle Zákona dělat musíme. Žalm zaznamenává vztah Hospodina k nám samým. Pojednává o Boží velikosti a naší maličkosti. Učí nás takový vztah přijmout, být bohabojnými.

    V ročence Evangelicus najdeme, mimo jiné, myšlenku o tom, že evangelium je prosté a čím více ho vysvětlujeme, tím více ho komplikujeme. To je jistá pravda. Proto můžeme přijmout jako fakt, že evangelium odhaluje oponu zakrývající tajemství Ježíšova života.  A epištolní čtení ukazuje, jakým způsobem evangelium uvést do života, tedy sama Bible se vysvětluje.

            Ježíšova milost daná nám je patrná také v transformujícím se vztahu Boha k nám. Od dnes už zmíněné bohabojnosti až k poznání, že Kristus a my jsme byli spojeni v jedno tělo. Tak, že Bůh Otec koncipoval svého jediného syna jako Bohočlověka a současně my jsme schopni, prostřednictvím Boha Ducha svatého, tuto skutečnost právě takto uznávat. A protože tyto tři části jedné substance Bůh Otec, Bůh syn a Bůh Duch svatý jsou nerozdělitelné, je skutečně cestou víry Bůh v nás. Tady vidíme, jak nás Boží milost může proměnit. Co to přináší? My nemusíme naříkat a bát se Boha do svých posledních dní v časnosti. Hospodin nás nazývá Božími dětmi a jsme si jisti tím, že, když odpustil svému jedinému synovi, odpustí také všem svým dalším dětem.

    V rozhovoru během nedávné Adventní večeře jsem přijímal náhledy na to, co všechno znamená „být Božími dětmi“. To není jenom mnohokrát se opakující pojem v Písmu svatém. To je také stav, v jakém bychom měli být schopni prožívat dary našeho Otce všemohoucího. Nesoustředit se na rozumové pochopení Nové smlouvy, Starého zákona, Knihy svornosti. Nýbrž být schopen prožít biblické poselství se spontaneitou vlastní dítěti. To znamená bezstarostné, plačící, smějící se, tetelící se radostí, hledající ochranu v okamžicích strachu, bezprostřední, spolehnuty na péči ze strany rodičů. Jde nám to? Umíme to ještě? Být takoví. Nehledejme v řečeném pokus vidět dětinskost v nás. Podstata otázky tkví v tom, zda přijímáme Boží dění tak přirozeně, jako když ateista řekne: „Díky bohu.“

V této souvislosti se hodí položit jednu provokativní otázku – neděláme si sami z Evangelia, ze zaslíbení ničím nezaslouženého, Zákon? Novosmluvní zaslíbení nejsou zákon. V pozemské realitě se nemusejí zaslíbení do života konkrétního jedince projevit, protože Bůh není exaktní. Ale i tuto Boží exklusivitu musíme umět statečně přijmout a na Hospodina se nezlobit. Ostatně to je rodičovský princip platný nejenom v Božím království. Ani my nedopřejeme svým dětem všechno, až požádají nebo poprosí.

Druhý přístup může být ten, že si velmi přesně uvědomujeme chod díla Božího, jak ho popisuje Lutherův Malý katechismus. Boží věci se dějí, a my se snažíme vírou a modlitbou o to, aby zasáhly také nás.

Jak se k víře vztahujeme, je naprosto individuální. Jedna tak, druhý onak. Není to otázka k posuzování naším rozumem. Jde o kompetenci Boží.

Proto se nemusíme znepokojovat svědectvími o tom, jak to chodí jinde. Jiný přístup je LCMS, jiný ve Finsku, Lotyšsku, Rusku, Albánii, na Madagaskaru, v Jižní Americe, na Filipínách. Naše luterství je takové, jaké je. Jsme společenstvím lidí, kteří učení Martina Luthera rozvíjejí, už celou dekádu žijeme společný plný život ve víře, dnes již i další generace -  děti. Žijeme v naději, že máme své následovníky. Všechno toto v celku i každá jednotlivost jsou projevy Boží milosti.

Pojďme se vrátit k jednotlivým biblickým příběhům vážícím se k dnešní neděli. V Druhé knize Mojžíšově se píše o tom, že Hospodin přikázal Mojžíšovi posvětit pro Hospodina všechno prvorozené, co mezi Izraelci otevírá lůno, ať je to z lidí nebo z dobytka. Náleží to Hospodinu. Následně se Mojžíš obrátil k lidu s výzvou, aby nezapomněli na den, kdy vyšli z Egypta, domu otroctví.

Proč právě prvorozené má být posvěceno a náleží Bohu? A jakým způsobem prvorození patří Bohu? Co to znamená patřit, náležet?

Pro tentokrát se vyhnu výkladu textu a budu ho považovat za základ. Nemusím být technolog Bible, rozebrat ji do každé tečky a pomlky. Bible chutná jako ten nejlahodnější domácí likér. Něco tvoří základ a další ingredience postupně přidávám.

Dalším krokem pro nás je slyšet žalm. Tady jsou fragmenty ze 111. žalmu:

Ø Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celý srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.

Ø Dal potravu těm, kdo se ho bojí.

Ø Činy jeho rukou jsou pravda a právo.

Ø Seslal vykoupení.

Ø Počátek moudrosti je bát se Hospodina.

V těchto větách o prvorozenosti nenajdeme zmínku. Jsme zváni bát se Hospodina. Dozvídáme se, co Bůh činí. Můžeme vzdávat chválu Hospodinu, v kruhu přímých, tedy my společně, i když třeba nemůžeme být ve shromáždění fyzicky přítomni.

Stojíme před rozhodnutím, budeme – li pokračovat. Pokud přikývneme, čeká nás prožitek plný tajů a otázek. Jsme společně s Josefem, Marií a osmidenním Ježíšem v Jeruzalémě. Setkáváme se se Simeonem, jenž byl Bohem nadán k tomu, aby zemřel až po té, co spatří Spasitele. Už v tomto okamžiku, pučí Trojiční učení. Hospodin, Duch svatý a Bohočlověk Ježíš. Po Simeonovi přichází prorokyně Anna. Oba, ať Simeon i Anna nedělají nic jiného, než že chválí Boha. Ve 40. verši evangelia se dočítáme o tom, že „dítě rostlo v síle a v moudrosti a milost Boží byla s ním“. Co Simeon a Anna vykonali, jestliže dítě žilo v síle, moudrosti a Boží milosti? Křest.

V našich fantaziích se vracíme zpět z Jeruzaléma. Podobně jako vypravěči uzavírají příběh doslovem, nás oslovuje List apoštola Pavla do Kolosu, kapitolou 3., veršem 12. – 17. Takto: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má – li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděční. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu otci. Amen.   

Na začátku dnešního setkání jsme byli postaveni před Hospodinův výrok o tom, že Mojžíš má posvětit prvorozené z Izraelců z lidí i zvířat a dát to Hospodinu, na jeho konci jsme Boží svatí a milovaní. Kristus přebývá v nás, jsme jedno tělo. Máme lásku, která vše spojuje v dokonalost v rozpoložení Kristova pokoje. Jsme vděční. Vírou, že tomu tak je od nepaměti, že je to tak i ve dnech naší časnosti a že to bude na věky věků, prožíváme spásu. Amen.