PROMLUVA NA NEDĚLI REMINISCERE 25. ÚNORA A. D.2018.

Neděle Sexagesimae – neděle 60 dnů před Velikonocemi. Současně 10 dnů před Popeleční středou. Latinský název je použit jako zvýraznění důležitosti toho termínu. Jsme dva měsíce před zázrakem a postní období za dveřmi. O způsobu prožívání půstu se z tohoto místa hovoří snad každoročně. Připomenu pouze dva výroky, které kdysi zazněly při diskusi na biblické hodině o způsobech půstu. „Člověk nemůže sníst víc než 6 jablek denně,“ a „Jím všechnu zeleninu, která zůstane v praseti.“ Skepse, která ony výroky provázela, vyjadřovala – „prostě držet půst“, to nejde, a tak potvrzovala naše pojetí. Nejde totiž o to vzdávat se jídla, měnit své stravovací návyky na následujících 60 dnů. Náš půst je půst od spěchu, stresu, horečného konání, zkratkovitých řešení. Půst je období, kdy máme dostatek času na hlubokou úvahu o naší vlastní víře, našem Pánu, naší naději a beznaději a dalších aspektech, které prožíváme z laskavé přízně Ducha svatého.

Základem dnešní společné úvahy je text z 11. Kapitoly Janova evangelia, kde je od verše 20. Do verše 27. zaznamenáno slovo od slova: … Amen.

Budeme se držet faktu, že Ježíšovy výroky jsou podobenství. Co může znamenat podobenství smrti bratra Marty? Co znamená umřít? Není to tak, že my všichni denně umíráme tíhou hříchů? A proto chodíme sem, do chrámu, abychom přijali odpouštění a milost a byli znovu a znovu vzkříšeni k životu? K životu podle Desatera? Tedy k tomu pravému životu, který z nás vytváří Boží děti již zde v časnosti?  Co se mohlo Lazarovi přihodit? Byla to loupež, vražda? O jaké selhání proti Desateru mohlo jít? 4 dny beznadějného pokání, lítosti, úzkostí. I tak může vypadat smrt hříšníka. 4 dny čekání na ortel.  V hrobu lidství a hrobu nadějí.

Stejně jako Marta i my slyšíme, že Ježíš přichází. Ale ne! Nejsme v Bethanii, nevyhlížíme z okna a nečekáme na Ježíšovo procesí. Nečekáme, až půjde kolem a budeme s ním moci promluvit jako Marta. Ježíš totiž nepřichází. Ježíš je zde, všudypřítomný jako neproměněná, nesmíšená, nerozdělená a neodtržená součást Trojjediného Boha. My sami musíme chtít, aby s námi mluvil. Aby usedl naproti nám a v tichosti mu předkládat naše uvažování, chyby, pochyby, radosti, strasti a čekat na jeho odpověď. Pochopitelně ho také pustit ke slovu.

Denně jsme konfrontováni s několika desítkami požadavků. Děti velmi asertivně chtějí koupit tuhle a támhletu věc, v domácnosti se musí zařídit za prvé, za druhé za třetí až za desáté. A to musí,  znamená, že to musím nejenom vykonat, ale i promyslet, zvažovat souvislosti.  A co teprve naši vrtošiví nadřízení. Kolik pokynů, přání, příkazů vysloví!

S naším svrchovaným Pánem to je mnohem jednodušší. Jeho požadavky jsou zformulovány jasně v deseti větách. Jsou neměnné a nejsou ani vyslovované.  Kdosi je vepsal do knih, které později církev kanonizovala. A od té doby platí a jsou měřítkem kristovství. Nebude žádná porada, která by řekla, ode dnes to bude jinak. Nemůže vzniknout žádný ústavní zákon, který by stanovil změnu. Tak jednoduché to je. A prosté zároveň. Není třeba v těch záležitostech hledat vysokou theologii. Ti, kdo mají Bibli 500, tedy tu s Menším katechismem a vyznáními, může denně vnímat Desatero Božích přikázání s Lutherovým výkladem. Požadavkem na lidské jednání je, aby pocházelo z Desatera. A současně musíme uznat, že to co z Desatera není, je řízeno ďáblem. Ježíš ubezpečuje Martu: „Já jsem to vzkříšení, já jsem ten život.“ Není třeba čekat na druhý příchod. Již teď nastává vzkříšení, již teď žijeme život věčný, jestliže věříme, že Kristus je vzkříšení a život věčný. Kdo nám dal víc? Existuje nějaká komodita, která je cennější? Nebo – najdeme na burze milost?

Podobně konkrétně můžeme uvažovat i o dalších aspektech. Například naději a beznaději. I církev i sbor má své kuloárové prostředí a pohybovat se v něm je obohacující, alespoň pro mne. Jednou jsem bratru faráři Vokounovi předestřel své beznaděje a tázal se ho, jak přijal své jmenování profesorem. Jeho odpověď byla dvouvětá: „A co po něm zbude! Několik vět na wikipedii.“ Beznaděj se ve zlomku vteřiny stala nadějí. Neb všechno zde má svůj čas. Čas svého začátku a čas svého konce.

Vrátím k loňskému jubilejnímu roku. Luther před svou smrtí zaznamenal onu archetypální větu: „Jsme žebráci.“ Zatímco on se k ní dobral ve svém pozemském závěru, my jí máme k dispozici mnohem dříve v našich životech. Můžeme s ní průběžně pracovat. Brát ji například za základ našeho osobního pokání. Jsem žebrák.

A takoví byli lidé v citovaném evangelijním příběhu. Mrtvý Lazar, Marie, která ani nevylezla a Marta, jež si dodala odvahy vyjít. Všichni byli žebráci. Stejně jako my jsme teď. Připusťme to.  Jsme ochotni vylézt? Neskrýváme sebe sama před milostí, spasením, před vírou vůbec?

Lazarův příběh končí šťastně. Po Martě se s Ježíšem setká i bázlivější Marie. Společně dojdou k Lazarovu hrobu. Ježíš překoná i poslední zakolísání – Marie totiž varuje Ježíše, že odvalit kámen z hrobu bude znamenat vidět Lazarovo tělo v rozkladu. Přeloženo z podobenství to znamená – naše srdce jsou v rozkladu. Ježíš se nezaleká ani rozkladu Lazarovy tělesné schránky a samozřejmě ani rozkladu našich srdcí. A my přitom zahníváme v hříchu déle než čtyři dny.

Tudy se mohou ubírat naše myšlenky. Vylézt a s radostí odstraňovat nánosy rozkladného působení hříchu v našich srdcích. Snažit se o to. Svět usiluje o nalezení jakéhosi nového modus vivendi. Dělíme epochy na dobu před výbuchy v New Yorku a po nich. Hledáme dělící čáry v epochách před válkou a po válce, před Churchillem anebo po něm. Ale není to zbytečné? Náš modus vivendi je znám. Není dne, abychom na si ho nepřipomenuli, nečetli o něm nebo nemluvili. Následujících 60 dní nás může připravit na to, abychom v tomto chápání zdejšího světa ujistili především sami sebe a byli schopni přijmout dar výsostného bohatství Božího hodu velikonočního.

Ordinem et harmonia in Trinitate. Řád a harmonie ve Svaté Trojici, nechť se rozhojní v každém z nás. Amen.