PROMLUVA NA III. NEDĚLI POSTNÍ - OCULI DNE 19. BŘEZNA A. D. 2017

Text, který poslouží k dnešní společné úvaze,  je uveden v agendě eisenašských textů, tedy alternativních perikop k perikopám starocírkevním. V Lukášově evangeliu, v kapitole 9., od verše 51. po 56. jest zapsáno slovo od slova:

    A jak se naplňoval čas, kdy měl být vzat, stalo se, že se pevně rozhodl jít do Jeruzaléma a vyslal před sebou tři posly. Ti se vydali na cestu a vešli do jedné samařské vesnice, aby mu všechno připravili. Ale protože se ubíral do Jeruzaléma, nepřijali ho. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom nařídili ohni, ať sestoupí s nebe a sežehne je?“ Ale on se obrátil a pokáral je. A vydali se na cestu do jiné vesnice. Amen.

    Dnes slavíme neděli Oculi, což znamená oči. Kromě textu, který jsme právě vyslechli, jsou zdrojem dnešní promluvy dílo Martina Luthera obsažené v symbolických knihách, konkrétně v Malém a Velkém katechismu. V jiných částech zazní myšlenky – náhledy Martina Luthera, které jsou součástí knihy faráře profesora Jaroslava Vokouna, která pod názvem „Luther – finále středověké zbožnosti“ vyšla letos v lednu.

    Společně s Ježíšem Kristem a jeho posli – Jakubem a Janem se ocitáme v období nedlouho předtím, než Kristus naplní svojí obětí na kříži Boží vůli. Formulace, že se „pevně rozhodl“ značí, že Kristus přijal Boží rozhodnutí jako axiom. Poznal Hospodinovu vůli a bez reptání se jí podrobil. Proč se Ježíš s takovou jistotou, bez bázně podrobuje? Odpověď nalézáme ve výkladu prvního z Desatera Božích přikázání: Bohem nazýváme toho, od kterého máme očekávat všechno dobré a ke komu se uchylujeme v každé nouzi. Mít Boha tedy neznamená nic jiného, než na Boha ze srdce spoléhat, důvěřovat a věřit mu. Je – li víra a důvěra pravá, je i tvůj Bůh pravý a naopak, kde je důvěra falešná a nepravá, tam není ani pravého Boha. To dvojí totiž patří dohromady – víra a Bůh. Víra vytváří prostor pro Kristovu přítomnost v našem srdci. Základní otázkou našich shromáždění je odpovídat na otázku jaký je tedy pravý Bůh? Především Bůh je pro nás. – Deus pro nobis. Jeho slova a jeho jednání je jednáním pro nás a my ho přijímáme ve víře. Zjevený Bůh – Deus relevatus se nevyčerpává skutky o sobě, jsou to skutky pro nás. Proto ke zjevení patříme i my jako jeho příjemci. Co hříšný jedinec, jako jsme my všichni ví o světě proti Vševědoucímu Hospodinu? Jak často si tak zvaně lámeme hlavu se záležitostmi, které nás potkávají!  Kam jsem založil tu či onu věc? Jak se mám rozhodnout? Co mám dělat? Někdo k tomu přidá i výkřik: pro Boha!? No, co jiného, než svůj problém hodit na Boha. On je vševědoucí, má s námi nějaký plán. Zkouší nás. Nechme to na Něm, ať náš problém vyřeší nebo skrze Ducha svatého sešle inspiraci pro naši nic nevědoucí hlavu. Bůh skrytý – Bůh zjevený. My nic. My jedině  to, co on dopustí. Připustíme – li si myšlenku, že víme, že máme recept, že nás nic nemůže překvapit, potom vězme, že nás naše (nesvobodná) vůle zotročuje ďáblu. Obranný val proti tomuto nebezpečí, zotročovat se ďáblu, přináší pojem, kterému říkáme pokora. Kdo se pokoří, obstojí. Ostatní ztroskotají a padnou na zem.

    Hřešit, znamená nejednat podle Desatera Božích přikázání. Luther to přibližuje následujícím výkladem: „Podstatou hříchu je, že člověk obrátí svou důvěru k někomu nebo něčemu, co není Bůh a co pak určuje jeho rozum, vůli a jednání. Porušení prvního přikázání vede k porušení ostatních, protože ta jsou rozvinutím prvního v podmínkách tělesné existence.“

    Dále se v citované části Lukášova evangelia setkáváme s nepřátelstvím Samařanů vůči Židům. Samařané měli vůli pomoci Izraelcům, kteří se vrátili z babylonského zajetí, ale samařská pomoc byla Židy odmítnuta.  To se pochopitelně dotklo Samařanů. Současně se snažili zabránit stavbě nového chrámu v Jeruzalémě. Nepřátelství tedy bylo důsledkem tohoto vývoje a vleklo se až do roku 129 před Kristem, kdy hasmonejský král Jochanan Hyrkán vyplenil Samaří. Dnes samařské etnikum čítá několik set příslušníků a žijí ve městech Nábulus a Cholon.

    Z hlediska věroučného, které je předmětem našeho zkoumání má význam dialog mezi Jakubem a Janem s Ježíšem. Po té, co Ježíšovi průvodci zjistili, že v samařském městě nemohou počítat s jídlem a přenocováním, obrátili se na Ježíše s návrhem potrestat město za odmítnutí přístřeší vypálením. Navrhli řešení, ke kterému by přistoupil asi každý ješitný vladař, ztrestat nepohostinnost likvidací. Jenže ani Jakub, ani Jan neprovázeli pozemského vladaře, nýbrž Boha Syna. Řešení Boží jsou jiná, než ta, která vymyslí naše vůle zotročená ďáblu, tedy personifikovanému zlu. Hospodin používá ve svém jednání vůči lidem jednu unikátní metodu – milost. Milost, kterou jsme si ničím nezasloužili, o kterou se nemůžeme ucházet ničím jiným, než vírou, že Ježíš Kristus na sebe vzal všechny hříchy a nás tak připravuje na život věčný. Ježíš, přesto, že byl Žid, projevil se ve svém jednání jako křesťan, užil milosti. Odpustil městu, jež ho nechtělo přijmout.

    O to větší překvapení v nás vyvolává naše neschopnost užívat milosti Boží. Osvícenecký novověk začal jakýmsi quazievangeliem ve smyslu „jsi svobodný, zákon je překonán“. Ale ze svobody se stal postupně zákon, tlak k neunesení. Naše současnost je kolísáním mezi libovůlí a tím, že jsme viněni ze všeho zla na světě. Stojíme pod tlakem, abychom se ospravedlnili. Soudí nás mediální inkvisice. Ta ovšem postrádá potřebný křesťanský atribut – milost.

    Martin Luther připomenul význam milosti vtipným textem, když napsal: „Boží slovo a milost je jako přeháňka, která se nevrátí tam, kde byla. Byla u Židů, ale je tatam a nemají nic. Pavel ji přivedl do Řecka, ale i u nich je tatam, teď mají Turka. Řím a latinské země ji taky měly, ale je také tatam, teď mají papeže. A vy Němci si nemyslete, že ji budete mít na věky, protože nevděčnost a pohrdání ji u vás nenechají. Proto po ní sáhněte.“ Platí to samozřejmě i pro nás.

    I když se život za dob Martina Luthera a život, který žijeme teď, příliš nezměnil, jak by také mohl, vždyť Bůh nepočítá chronologicky, nerozlišuje minulost – současnost a budoucnost, ale činí v  kairologickém pojetí, tedy přístupu, že každá věc pod sluncem má svůj čas, v něčem malém přeci jenom ke změně došlo. Kde se vzalo, tu se vzalo, v čase 500. Výročí zahájení reformace se sbližují pozice luterských církví a  církve římsko – katolické.

Minulý měsíc, když jsme si na bohoslužebném shromáždění připomínali 70. výročí vzniku slovenského sboru naší církve, byl mezi hosty i primas český, Dominik kardinál Duka.  Ve svém vystoupení ocenil význam stěžejního díla Martina Luthera – Malého katechismu, pro obecnou církev křesťanskou. Také společná bohoslužba papeže a představitelů Světového luterského svazu konaná v loňském roce ve švédské Upssale ukazuje na to, že usilujeme o nalézání jednoty v rozmanitosti.

Ježíš se před branami samařského města pokořil, ušetřil ho. Odebral se tam, kde žádné nevraživosti čelit nemusel.

Rodí se z milosti láska nebo naopak, je láska předpokladem milosti? „V tom je láska,“ píše evangelista Jan, „ne v tom, že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Stav naší duše je projevuje vírou a láskou, kterou jsme pobrali a kterou dále dáváme. Máme dvě možnosti. Buď utéci před Bohem, nebo se utéci k Bohu. Je na každém z nás, co zvolíme.  

Pro svou nevděčnost a namyšlenost nemohou být lidské oči nikdy natrvalo nasyceny. Chtějí být nahoře a nejlepší ze všech. Nechtějí ctít Boha, ale samy být ctěny Bohem. Co podniknout? Nic. Nemusíme měnit svůj život, ale je třeba, abychom nechali Boha jednat, a On změní náš život. Pojďme okusit vůně Kristovy a poznat ovoce sladké vlády Hospodinovy.

    Pro toto všechno oslavujeme neděli Oculi. Oslavujeme oči Hospodinovy, které jako oči nejvyššího služebníka stále shlížejí dolů a hledají způsoby, jak je nám, hříšným v realitě a spravedlivým v naději, možno pomoci. Zatímco naše oči hledí nahoru. Hledají váženou, skvělou, nádhernou existenci a postavení. Je to dobrodružství – neustále objevovat Boží jednání v mém životě a v životě světa. Věřit, znamená svěřit se Božímu jednání. Připisujme tedy všechno výlučně Bohu.  On ovládá dokonale ars caritativa pro nobis – umění služby pro nás. Zde stojíme a nemůžeme jinak. Amen.