PROMLUVA NA 13. NEDĚLI PO SVÁTKU SVATÉ TROJICE - 21. SRPNA 2016

Text, který poslouží k dnešní společné úvaze,  nalézáme v Listu Židům, kde je v kapitole 12. od verše 25. po 29. zapsáno slovo od slova:

Dávejte pozor, abyste neodmítali naslouchat Tomu, jenž mluví. Jestliže totiž ti, kteří odmítli naslouchat tomu, jenž vyhlašoval výroky na této zemi, neunikli potrestání, oč spíše mu neunikneme my, jestliže se odvrátíme od Toho, jenž mluví z nebes. Ten, jehož hlas kdysi otřásal zemí, nám nyní slíbil: Já ještě jednou otřesu nejen zemí, ale také nebem. Ono ještě jednou ukazuje, že otřásané věci, protože to jsou stvořené skutečnosti, budou proměněny, aby ty, které jsou neotřesitelné, přetrvaly. Proto, když dostáváme do vlastnictví neotřesitelné království, držme se pevně milosti a skrze ni vzdávejme Bohu poctu, jaká mu bude příjemná s uctivostí a bázní. Náš Bůh je totiž stravující oheň. Amen.  

Dovolím si konstatovat, že se v drtivé většině máme dobře. Žijeme klidný život, máme dostatek všeho nezbytného k tomu, abychom nejenom přežili, ale i prožívali naplněné životy. Můžeme se radovat, starat se, milovat, věřit, kát se. Co nám chybí? Žijeme Hospodinovo věčné nyní. Jsme si vědomi skutečnosti, že jde o projev Boží lásky.

Přesto cítíme, že něco není v pořádku. Nějakým způsobem pojmenovávají tento stav politici, nějakým žurnalisté. Na půdě římské církve jsme svědky odlišných pohledů z Polska a z Vatikánu. Jak ovšem odpovědět na hypotetickou otázku: „Co by tomu řekli ve Wittenbergu?“ Odpověď můžeme nalézt pochopením Lutherova výroku o tom, že milost Boží nebyla stvořena pro husy. Problém dnešního věčného Teď spočívá v tom, že se husy přemnožily. Jinými slovy – prožíváme dekadenci křesťanství v Evropě a v severní Americe. Jednoduše neposloucháme. Navíc situaci komplikujeme sami méně rozvážnými výroky, než by se slušelo. Jak rozumět americkému luterskému theologu, když tvrdí, že žijeme v post křesťanské době? Copak křesťanství už zaniklo? Popíráme snad slova „na věky věků“? Může mít křesťanský svět nějakou ohraničenou dobu? Situaci je možné vidět zcela odlišně. Žijeme dobu před posílením křesťanství, dobu nadějnou. Čas, ve kterém se přesvědčujeme o universální platnosti křesťanských zásad.

Vždyť to, co se děje dnes, už se, ne jedinkrát, dělo. Když se nám nedaří cosi v osobních životech, tak se po vyprošení Ducha svatého obvykle zabýváme tím, kde jsme udělali chybu. Analysujeme, snažíme se přijít problému na kloub a hledáme řešení. Podobně by tomu mělo být v našem životním prostoru.  Prekérním se může jevit fakt, že apokalyptické biblické obrazy současnosti jsou regionálními záležitostmi Evropy a severoamerického kontinentu. Třeba pobřeží Beringova moře nebo paraguyanský Asuncion žádnými výkyvy netrpí. První myšlenka do analýsy může být úvaha o tom, ona zmíněná dekadence je skutečně evropskou a severoamerickou záležitostí. V čem spočívá?

Začneme u výrazné věty Staré smlouvy: „Ať se král podívá do knih!“ Co tedy v jednotlivých knihách Písma svatého nalézáme?

Předně nás nemůže překvapit přesun několika set tisíc lidí, když víme, že Hospodin vyvedl Židy z Egypta. Kdo neví, nechť se sám podívá, jak dlouho tento exodus trval. Sama Evropa se neobešla bez přesunu milionů lidí zejména v první polovině 20. století. Z rozhodnutí Adolfa Hitlera, Josefa Džugašviliho, Edvarda Beneše či dalších musely miliony lidí opustit své dosavadní domovy a zamířit tam, kam světská vrchnost nařídila. Je to Hospodinův dar. Prožívat znovu starozákonní příběhy. My jsme jejich svědky. U které z knih momentálně jsme, nelze jednoznačně určit. Možná jsme v Nářcích. Ke knize Pláč jsme ovšem ještě nedošli.  

Uniklo potrestání město Sodoma? Neuniklo. Proč? Protože Hospodin potrestal porušování svých nařízení, zvěrstva, jichž se dopouštěli lidé. Domníváme se snad, že Hospodin si nechá valchovat nečinně hřbet od progresivistů, jejichž programem je postavit svět založený na protikladu k Bibli? Ale nejenom k Bibli, ale současně v protikladu k Tóře nebo ke Koránu. Má být Hospodin, skutečný jeden Bůh k nám, hříšným křesťanům, milosrdnější než k sodomským? Takové předpoklady jsou hloupé znevažování Božího majestátu a projevem naprostého nepochopení zásadní Lutherovy práce o Nesvobodné vůli aneb Otrokem vůle. Fenomén, který nás opravdu odlišně determinuje od muslimského nebo židovského vyznání je víra v to, že se nám může dostat milosti Boží, věříme – li v Kristovu oběť na kříži. To je, ale konec konců, záležitost dobrovolná, další z Hospodinových darů a záleží na každém z nás jednotlivě, zda ho přijmeme. Ovšem ustanovení zákona jsou závazná. Všeobecně. Očekávat, že Bůh nechá nás přetvořit svět proti obrazu Božímu je sebevražedné. Nemůžeme porazit Boží stálost, Boží věčnost.

Před nějakým věčným okamžikem, bylo to v 80. létech minulého století našich počtů, vyslal Hospodin kódované varování. Skládá se ze čtyř písmen A, I, D a S. Číselné údaje, které se k tomuto kódu váží, ukazují, že ani toto varování nestačilo.

Ve vztahu Hospodina a jím stvořeného světa neplatí fyzikální zákon akce a reakce. Tak to funguje v rodinách. Dítě sáhne na něco, na co nemá, dospělý zareaguje tak, že ho plácne přes ruku. Bůh si dává na čas. Třeba před našimi čtyřiceti osmi lety rozhodl, že nás podrobí zkoušce trpět pod moskevským Pilátem. Po dalších dvaceti třech letech z nás toto jho sejmul. Je dalších dvacet sedm let po té. Může s námi být Hospodin spokojen? Obstáli jsme v této zkoušce?

Stále hlouběji se propadáme například v porušování verše 27. 1. Kapitoly Knihy Mojžíšovy. A tak jistě dospíváme k úvahám Hospodinovým obsaženým v kapitole 6. téže knihy. V pátém až sedmém verši je psáno: “Hospodin viděl, že zlovolnost člověka na zemi je veliká a že v jeho srdci se po celý den vytvářejí jen zlé záměry. Hospodinu bylo líto, že udělal člověka na zemi, a rmoutil se ve svém srdci. Bůh řekl: Vyhladím z tváře země lidi, které jsem stvořil a s lidmi dobytek, drobné živočichy a nebeské ptáky – neboť je mi líto, že jsem je udělal.“ O hladomorech, kobylkách, potopách, bouřích čteme ve Starém zákonu. Sekyráři, pády letadel, výbušniny, nože jsou součástí našich životů. Neposlušný dospělý odchází do vězení, neposlušné dítě do výchovného ústavu, ale co s neposlušným lidstvem? Když nedáme jinak, Hospodin třese zemí i nebem. Hospodin vytváří staré v novém.

Je zarážející, že se nedokážeme poučit a podřídit. Přitom, i lidé, stojící mimo okruh věřících naslouchají zákonitostem Božím, byť v podobě anekdot. Jako například té o nevěrné ženě, která slyší, že se domů vrací manžel. Žádá Boha o to, aby se ti dva muži nepotkali. Nebesa se otevřela, Bůh přislíbil, že pomůže, ale ženu potrestá tím, že jí do tří let utopí. Nevěrnice si dávala bedlivý pozor na všechno, co mělo dočinění s vodou. Nekoupala se, pila jenom brčkem, na dovolenou jezdila do hor. Ani za tři roky se nic nestalo a žena začala být stále méně obezřetná, až na tehdejší rozhovor s Bohem zapomněla. Asi za šest let po té události se přihlásila na okružní plavbu. Když se loď nacházela uprostřed moře, strhla se bouře a žena se rozpomněla. Opět se otočila k Bohu, tentokrát s otázkou: „Teď mne chceš Bože vzít, když jsou okolo samé nevinné ženy? I se nebesa otevřela a Bůh řekl: „Šest let to trvalo, než jsem vás, vy nevěrnice, dostal na jedno místo.“ Obvykle se všichni smějí, žel jen málokomu dojde poselství té anekdoty. Ovšem, co více lze nabídnout, než poznání chyb, tedy hříchů, uplynulých více než dvou tisíc let?

Bezesporu lze. Další apokalyptický příběh, tentokrát novozákonní – Zjevení Janovo. Protože v posledním verši této knihy je psáno, po čem křesťan dychtí: „Ať je milost Pána Ježíše se všemi!“ Vězme, že ani v tomto rozkolísaném světě nejsme bez šance. Amen.