Pozvání k zamyšlení.

KÁZÁNÍ ZE DNE 26. LEDNA 2014 (3. NEDĚLE PO EPIFINII - ZJEVENÍ KRISTA PÁNA).

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista, který sebe samého vydal za naše hříchy, aby nás podle Boží vůle, vytrhl z tohoto zlého veku. Jemu sláva na věky věků. Amen.

    Milé sestry a bratří v Kristu,

    pro dnešní kázání jsem využil texty, které podle svého kalendáře využívá Missurská synoda Lutherské církve ve Spojených státech amerických. Vedle Svatého evangelia, které jsme před chvílí vyslechli je to 9. kapitola knihy Izajáš, v překladu tedy „Hospodin je naše spása“ od verše 1. po 9. nadepsaná slovy „Světlo v temnotách“. a 1. list do Korinthu apoštola Pavla – 1. kapitola – 1. až 9. verš. Všechna uvedená čtení důsledně sledují naši lutherskou linii zjevení Trojjediného Boha.  Už Starý zákon hovoří o Zjevení takto: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: DIVUPLNÝ RÁDCE, BOŽSKÝ BOHATÝR, OTEC VĚČNOSTI, VLÁDCE POKOJE“, jinými i slovy – Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý.

A dále: „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království“. Boží záměr Kristovy oběti za naše spasení je položen už zde. Nový zákon ho pak dále rozvíjí.

    Kdopak to může být divuplný rádce? Kdo přináší rady plné divů? A jestliže jim věnujeme svoji pozornost, můžeme se jen radostně divit, jak boží plán s námi funguje. A komu můžeme divuplnost připsat? Je to Bůh Otec nebo Ježíš Kristus nebo Duch svatý? Odpověď nalézáme v Athanasiově vyznání víry: „A v této Trojici není nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné, tak že veskrze má být ctěna i Trojice v jednotě i jednota v Trojici. Kdo tedy chce být spasen, smýšlej tak o Trojici.“

    Někteří theologové jakoby omlouvali křesťanství za to, že se vůči ostatním náboženstvím vymezilo právě trojičním učením. Na to můžeme namítnout, že to nebyl svévolný postup křesťanů, ale Boží záměr, který ho vtiskl už do Starého zákona. Skutečnost, že jiní tento princip do své víry nepřevzali, není chybou křesťanství.

    Kdo to může být Božský bohatýr? Bohatýr je jiné označení pro hrdinného válečníka. A kdo svedl tu nejstrašnější válku v dějinách lidstva a přinesl oběť největší? Kdo vedl válku s hříchem? Kdo jiný, než  Bohočlověk - náš Pán Ježíš Kristus.

    Epištolní čtení z 1. listu korinským pak navazuje na další část textu Athanasiova vyznání – „k věčnému spasení je však nezbytné, aby každý věřil také ve vtělení Pána našeho Ježíše Krista.“

    Nedávno jsem pomáhal synovi s tvorbou referátu na téma citát Václava Havla. Jedna z vět, kterou jsem mezi těmito citáty našel se hodí k našemu dnešnímu tématu zjevení: „Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě vymstí.“

    K textu svatého evangelia o Ježíšových učednících a rybářích jsem mluvil před dvěma lety. Dnes chci obrátit naši společnou pozornost k jedné jediné větě tohoto novozákonního čtení. Ježíš k nám promlouvá slovy: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“  Respektive k jednomu jedinému slovu – k pokání.

    Jak se vlastně přiblížilo království nebeské? To zítra má nastat konec časnosti? Ne. Království nebeské se nám přiblížilo, aby nás obohatilo svými dary právě v časnosti. Tady, na místě, kde probíhá permanentní, největší válka, zápas s hříchem. Království nebeské se přiblížilo, aby nám přineslo příměří. Skrze již zmíněnou svatou Trojici, skrze víru o Kristově vtělení.

    Co to je pokání? Stručná internetová definice říká, že jde o symbolický proces, v němž člověk dává najevo, že pochybil a snaží se své viny zbavit. Znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života.

    Jestliže bychom si kladli otázku, co by pokání mělo generovat, potom se nabízí fenomén pokory, tedy skromné chování, nesobeckost, respekt k druhým a v křesťanství současně respekt k autoritě Boží Trojice, Písma svatého.

    Oba zmíněné pojmy pokora a pokání navozují už jen tím, že je vyslovíme, atmosféru klidu, tichého plynutí času, nespěchu, nehektičnosti, hloubky.  Jsou v přímém antagonistickém vztahu k tomu, jakou společenskou realitu prožíváme.

Lidský život není závod na 200 metrů volný způsob či běh po palubovce s florbalovou holí v ruce dva poločasy po 15 minutách. Ale podstatné není ani to, jak budeme mít prostřeno nebo zda budeme oblečeni podle jakýchsi pofidérních módních trendů.

    Současnost přinesla jeden světový převrat. Vytváří se virtuální realita o tom, že bůh je  na zemi, a my jsme vtahováni to té nebezpečné hry na něj. Každý z nás jím může být. Satan nám nabízí: „Odhoďte svou lidskou důstojnost a buďte každý z vás bohem. Polykej pilulky a budeš vyhrávat, skřehotej před mikrofonem a zažiješ šílící davy, vař a zjeví se ti milion.  A dělej to rychle, nepřemýšlej, poslechni mě, -  jsi vyklonovaný král a teď tě prodáme, jako velblouda, třeba do Manchesteru.“ To nebyl citát z žádné knihy George  Orwella, to je naše každodennost. A většina lidí tuto situaci opěvuje. Považuje ji za projev naší svobody.

    Ať jsou společenské poryvy jakékoliv, naše cesta, těch, kteří se scházíme tady ve shromáždění je jiná. Asi nebude tak cool nebo in, ale je nadějná. Je to cesta víry, že zjevující se Trojjediný Bůh nás spasí svojí milostí.

Sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.